Proč má Georges Kars na hlavě okřídlenou nahou ženu, jak se dělá současný (postmoderní?) portrét a jak práce na pomníku probíhá. I tomu se věnujeme v rozhovoru se Stefanem Milkovem, současným českým sochařem a designérem, autorem pomníku Karse pro Kralupy nad Vltavou.
Realistické pomníky připomínající významné osobnosti máme spojené spíše s minulostí, většina těch z nedávné doby pracuje s metaforou, k osobnostem nebo událostem se odkazuje oklikou a skrze autorovo dílo častěji než skrze jeho skutečnou podobu (např. socha Franze Kafky od Milkovova souputníka ze skupiny Tvrdohlavých má podobu figury bez tváře, pomník Jana Palacha od Johna Hejduka je tvořen kostkou s ostny…) Stefan Milkov se rozhodl Georgi Karsovi jeho tvář ponechat, doplnil ji však o bezhlavé ženské okřídlené torzo, které trůní nad malířovým klidným čelem a do dálky upřeným pohledem. Vzhledem k tomu, že máme v Retro Gallery menší verzi tohoto povedeného pomníku z minulého roku, rozhodli jsme se autorovi položit pár otázek.
Je pro Vás při tvorbě pomníku důležitý vztah k osobnosti, které je věnován? Co si myslíte o Karsovi, co na něm máte rád?
Samozřejmě je důležitý. Bez určitého osobního vztahu, který by si autor měl vytvořit na základě dostupných informací a tím znalostí o osobnosti, jejíž poctu má prostřednictvím uměleckého díla navrhnout a vytvořit, by nemohl vůbec pracovat. Nebo neměl. Mne zaujal především jeho bohatý životní příběh, osud, síla a resistence jeho tvorby (kterou jsem začal hlouběji studovat, až když jsem se dozvěděl o chystané soutěži) a rysy jeho osobnosti. Byl váženým členem pařížské avantgardy, ceněným malířem, i když nepodléhal žádným trendům, prý také výtečným a oblíbeným společníkem. A samozřejmě velice silně na mne zapůsobil tragický konec jeho života, kdy si v 65 letech (v době práce na pomníku mi bylo stejně) rozhodl vzít život.
Jedná se o veliké dílo, které měří kolem tří metrů. Jak taková socha vzniká a jak dlouho jste na ní pracoval? Zasahoval do její podoby objednavatel?
Ano, je to bronzový odlitek o výšce 292 cm. Od vítězství v soutěži trvala tato realizace asi rok a půl. Na základě malého (soutěžního) modelu vytvořím nejdříve model sochy v navrženém měřítku, tedy 1:1. Obyčejně se zbuduje sochařské lešení, na které se modeluje z hlíny. Dnešní materiály a technologie ale umožňují méně časově a fyzicky náročnou metodu, a to je vyfrézování částí modelu 1:1 z polyuretanové lisované pěny na základě 3D scanu. Poté tento nahrubo vyfrézovaný model slepím, pak jej dotvářím, petrifikuji, tmelím a brousím celý jeho povrch. Ve chvíli, kdy jsem spokojen, mohu předat model umělecké slévárně k odlití do bronzu. Slévači tento model opět rozporcují na části, které postupně zaformují a odlijí z bronzu. Pak tyto díly (v tomto případě jich bylo cca 180) za mého dohledu zespodu stavějí a svařují. Jakmile (a jestliže) se to povede, musí všechny sváry obrousit, vyhladit, začistit tak, aby povrch sochy byl kompaktní, opravit všechny chyby na povrchu sochy, tomu se říká cizelování. Nakonec se socha patinuje a konzervuje. Zadavatel v tomto případě (protože někdy se o to zadavatelé pokoušejí) do podoby sochy nezasahoval a plně respektoval moje pojetí.
Soutěže na pomník se účastnili i další umělci, kteří spolu s Vámi patřili ke skupině Tvrdohlavých (Jaroslav Róna a Michal Gabriel). Proč myslíte, že Petr Závodský oslovil zrovna Vás tři?
To se musíte zeptat pana Závodského. Možná proto, že všichni tři již dlouho prokazujeme svou tvorbou schopnost navrhovat a realizovat monumentální plastiky. A možná taky proto, že zná naši tvorbu (je také sběratelem a milovníkem umění) a zamlouvá se mu.
Už v roce 2014 jste složil poctu Nicolu Teslovi v Dejvicích. Tam jste se zaměřil spíš na výtvor (vynález), než na osobnost, ačkoli stylem si pomníky nejsou vzdálené, ten Karsův působí trochu umírněněji. Proč jste se rozhodl pro poměrně realistický portrét?
Já sám se nedomnívám, že je příliš realistický, to je úhel pohledu. Když se dobře podíváte, ten portrét je značně stylizovaný. Ačkoli vychází z fyzické podoby Karse, důležitější je výraz, který jsem se mu snažil vtisknout a který vyjadřuje můj vztah k němu. A nezapomeňme na to, že je to sousoší a důležité je zde to, myslím velmi neobvyklé, spojení portrétu s torzem na jeho hlavě. Teprve v celku to dává smysl.
Můžete nám tedy rozklíčovat, co symbolizuje ženská figura bez hlavy? Vychází z nějakého Karsova díla?
Ano, je tomu tak, už jsem to někde zmiňoval. Při studiu jeho díla jsem pozoroval jeho zálibu v ženském aktu, který často komponuje do formátu takovým způsobem, že formát ořezává figuru na torzo. Našel jsem jednu jeho kresbu, která se mi kompozičně velmi zalíbila k tomu nápadu, že by měl na hlavě Múzu. Takže jsem ji podle té kresby vymodeloval a přidal jí křídla. A hezky se to spojilo.
Je možné charakterizovat Vaši tvorbu jako postmoderní, třeba právě pro práci s figurou, nadsázkou, symbolikou? Jaký je Váš vztah k moderně, k níž také Georges Kars patřil, vracíte se k ní někdy pro inspiraci?
Já upřímně nevím jak bych ji charakterizoval, to ponechávám na těch, kterým ji prezentuji. Víte my umělci sami většinou nepojmenováváme různé proudy či tendence v umění, to dělají jiní lidé kolem umění, historici a teoretici, galeristé, kurátoři atd., aby měli nějaké „škatule“. Já si jen cením, že jsem se dožil doby, kdy je tolik informací a možností sledovat umění a jeho směřování, čerpat inspiraci, porovnávat a svobodně tvořit – lakonicky řečeno, dělat si co chci. To půlku mého života nebylo možné. Takže ano, vztah k moderně mám, jako i k mnoha jiným proudům ve výtvarném umění a dokonce mohu jet do muzeí a galerií v celém světě, kde to vše mohu v reálu vidět. A taky to dělám. To je pro mně podstatné!
Váš styl nemá daleko k tvorbě některých dalších umělců ze skupiny Tvrdohlavých (Róna, Gabriel i Suška např. někdy pracují s elementárními tvary, zaoblenými hranami a tak trochu sci-fi estetikou), přesto je na první pohled rozpoznatelný. Můžete popsat nakolik pro Vás bylo členství ve skupině důležité a co jste si z ní odnesl?
Ta zdánlivá podobnost zřejmě spočívá v tom, že jsme stejná generace, máme podobná východiska k tvorbě, vzájemně se inspirujeme a potýkali jsme se v životě s podobnými věcmi, mimo jiné - proto jsme taky založili skupinu. Členství ve skupině bylo důležité proto, že se sešla parta velmi výrazných mladých umělců a rozhodla se prorazit bariéry, které zde byly nastaveny, což se povedlo. Byly to krásné, velmi energické a vitální časy, kdy jsme společně vystavovali na různých místech v republice, čelili různým zákazům, stíhání, ale naše expozice budily také pozornost a zájem, a tak jsme za poměrně krátkou dobu dospěli až do Národní galerie. Bylo až neuvěřitelné, jak naše různé přístupy a formy vyjadřování ve společných instalacích dokonale fungovaly, komunikovaly, koexistovaly a silně působily.
Kvalitu tvorby všech členů skupiny prověřil a potvrdil dokonale čas, nebot’ se odvažuji neskromně tvrdit, že všichni její členové patří dodnes ke špičce českého výtvarného (či v případě Václava Marhoula filmového) umění, což stále aktivně potvrzují. Takže dá se říct, kus života v sakra dobré společnosti a bezpochyby pro každého z nás také velmi dobrá, ale nebojím se říct, zasloužená startovací čára.
Stejně jako Kars i Vy jste zakusil život v totalitním režimu, ačkoli ta situace byla hodně jiná. Myslíte, že je možné to nějakým způsobem porovnat a postavit proti tomu možnost tvorby v demokratické společnosti? Jak se např. změnil Váš život a tvorba po Sametové revoluci?
Je to zcela jednoduché – to důležité slovo je svoboda! Změnila se zásadně kvalita osobního a veřejného života a to logicky znamenalo i pozitivní změnu v atmosféře pro uměleckou tvorbu. Ale s dobou a životem Karse se to nedá srovnávat. On zřejmě v demokracii žil jak ve Francii, tak v prvorepublikovém Československu. Ale do jeho života zasáhla válka, holokaust a další zrůdnosti tohoto světa, které ho nakonec přiměly si vzít život v už pokročilém věku. A to je, jak se říká, trochu jiné kafe.
V galerii najdete fotografie, které ukazují postup práce na pomníku (velký přípravný model, jednotlivé odlité díly, montáž bronzového odlitku v několika krocích a nakonec osazení pomníku). Všechny fotografie pocházejí z archivu umělce, kromě fotky skupiny Tvrdohlaví, kterou je možné najít na portálu isabart.org.
Rozhovor se Stefanem Milkovem vedla Tereza Havelková.
