Rozhovor s editorkou knihy Další odpovědi Annou Strnadlovou

Retro Gallery: Osobnost umělce Jiřího Koláře je veřejnosti dosti známá. Arsén Pohribný již tolik ne. Mohla byste nám prosím představit blíže tohoto českého kunsthistorika?

Anna Strnadlová: To, že o Pohribném dosud málokdo slyšel je dané patrně tím, že veřejnost obecně zná spíš umělce než kurátory. A pak zřejmě také proto, že emigroval v roce 1968 do zahraničí. V 60. letech ale patřil k nejvýraznějším historikům a teoretikům umění u nás (vedle např. Chalupeckého, Padrty nebo Lamače) a pro české umění má zásadní význam hned ze dvou důvodů. Zaprvé představil na začátku 60. let českému publiku téma neškoleného umění a udělal řadu výstav naivních malířů a art brut. Mnozí z těchto umělců dnes už patří mezi slavná jména - vzpomeňme třeba Annu Zemánkovou, jejíž práce teď byly vystaveny v pardubických Automatických mlýnech. Druhá zásadní věc spojená s Pohribným je konkrétismus. Pohribný založil Klub konkrétistů a dal tak umělcům, kteří se tehdy zabývali nebo začali zabývat objektivním a geometrickým uměním, novou platformu ke sdružování a vystavování. I v emigraci se zásadně podílel na recepci českého umění v západních galeriích, naivisty i konkrétisty aktivně vystavoval a psal o nich.

RG: Jaký byl vztah mezi Kolářem a Pohribným? Jak dlouho si dopisovali? Udržoval Kolář tento tip korespondence i s dalšími lidmi? Odlišuje se od nich nějak korespondence mezi Kolářem a Pohribným?

AS: Pohribný se s Kolářem znal nejpozději od roku 1960, možná i dřív. V roce 1962 mu dokonce udělal první výstavu jeho výtvarných prací (jak známo Kolář se předtím věnoval hlavně poesii) v Mánesu, a vlastně tak tehdy poprvé veřejně ocenil nesmírnou kvalitu a význam těchto Kolářových experimentů. Pak jejich přátelství na chvíli rozdělila Pohribného emigrace, ale když i Kolář zůstal v roce 1972 v Paříži, zase spolu začali komunikovat, právě skrze dopisy, nebo ho Pohribný v Paříži navštěvoval. Takže když se v roce 1989 rozhodli pro systematický korespondenční rozhovor na kolážích, bylo to výsledkem dlouhodobého vztahu a přátelství. Kolář si různé dopisy na kolážích ale vyměňoval i s některými dalšími blízkými, například je posílal své ženě Běle. Je to právě nesmírná fundovanost obou respondentů a brilantní formulování názorů a myšlenek, čím je celek Další odpovědi výjimečný.

RG: V knize uvádíte, že považujete bádání o Kolářově díle za ještě nevyčerpané. Z čeho tak usuzujete?

AS: Tak především je jeho dílo při bližším pohledu natolik bohaté a zároveň poměrně komplikované, že je potřeba důkladně zkoumat jeho jednotlivé části, byť malé. Zadruhé široká škála s ním spojených objevů a kulturních přínosů nespočívá jen v literární či výtvarné rovině jeho vlastní práce, ale i v jeho roli iniciátora a podporovatele práce svých přátel a známých. Kolář byl energickým motivátorem, který svými nápady záměrně probouzel tvůrčí snahy ostatních a poté je ještě často přísně kontroloval, aby neustrnuli v sebevyjádření a aktivitě. Jedním z nástrojů, kterými o tuto iniciaci i kontrolu usiloval u sebe i u ostatních, bylo striktní dodržování systematické pravidelnosti, ať už šlo o setkávání přátel, každodenní psaní či každodenní výtvarný výsledek.

RG: Soubor korespondence v sobě ukrývá mnohem více než dialog dvou přátel na dálku. Mohla byste blíže popsat strategie hry obou kreativních osobností a jejich proměnu během dopisování?

AS: Hlavním pravidlem hry byla pravidelnost. Od začátku byli domluveni, a inicioval to právě Kolář, že Pohribný jednou týdně zašle z Damstadtu, kde v té době žil, otázku a Kolář mu každý týden pošle z Paříže odpověď. A tento rytmus najednou z celkem obyčejné korespondence udělal fantastickou sportovní disciplínu. Vlastně je to takový tenisový turnaj mezi dvěma nesmírně inteligentními intelektuály, kteří si s ohromnou rychlostí vrací míčky. Bohužel po Sametové revoluci, kterou oba sledovali z dálky, přestal Kolář pravidelné odpovědi stíhat, jezdil do Prahy, a tak tato korespondáž postupně utichla.

RG: V knize vidíme vizuální stránku pohlednic, psaný rukopis jste přepisovala. Jak bylo náročné luštit po Kolářovi a Pohribném jejich slova? Stála jste při této práci před určitými dilematy?

AS: Kolář psal své odpovědi velkými písmeny, dělal to tak od doby, kdy ho poprvé skolila mozková mrtvice, takže jeho rukopis nebylo složité přečíst. Horší to je s Pohribným, jehož otázky jsem nejprve vůbec neměla, v Kolářově pozůstalosti se nedochovaly. Nakonec jsem je našla v jednom z Pohribného sešitků mezi poznámkami, a pak dokonce ještě zvlášť sepsané na papír, tzv. na čisto. A protože jeho rukopis je pro mne místy dost těžké přečíst, byla jsem celkem ráda, že mám tyto otázky ve dvou verzích a můžu jejich znění komparovat, aby nedošlo k tomu, že něco nerozlušítm vůbec nebo přečtu jinak. Zabralo to ale i tak celkem hodně času.

RG: Myslíte si, že vizuální stránka pohlednic a Kolářovy odpovědi spolu souvisí či jsou na sobě nezávislé? Či je tato skutečnost proměnlivá?

AS: Některé koláže jsou vyloženě voleny volně, s ohledem na to s čím a jak zrovna ten den Kolář pracoval. Jiné ale na odpovědi navazují, nebo dokonce v některých případech reagují spíše na otázky. A třeba odpověď č. 16 napsal Kolář na koláž, o které se rozepsal později v odpovědi č. 26, kde ji nazval „nečesanou nemytou koláží“ jako novou formu jeho experimentu.

RG: Jaké téma, které spolu Kolář s Pohribným rozvíjejí, Vás osobně nejvíce zaujalo?

AS: Já myslím, že se snad ani nedá vypíchnout jedno téma, ono je to zajímavé k čtení jako celek. A to zejména proto, že Pohribný klade Kolářovi kolikrát dosti složité (nebo složitě formulované) otázky, filosofické, teoretické i z historie umění. A Kolářovy odpovědi jsou fantasticky úderné, často v různých metaforách nebo řečené nějakou krátkou historkou, ale ta trefnost a brysknost jeho reakcí je neuvěřitelná. Třeba v otázce č. 20 se ho Pohribný ptá, jak se staví k tomu, že koláže hned blednout, že je to netrvanlivé, a Kolář mu odpovídá: „Trvanlivost, jak říkáš, mě zajímá asi jako akvarelisty, jako zajímala řekněme impresionisty životnost pastelů…“.

Otázky připravila Anna Nová.